Normalizace

Počátky normalizace

 

Navzdory očekávání některých politiků z Československa okupační vojska po zásahu neodešla – do konce roku 1968 sice odešly jednotky všech menších států, avšak sovětská vojska v Československu zůstala a nejrůznějším způsobem se vměšovala do vnitřních záležitostí Československé republiky. V říjnu 1968 byla mezi ČSSR a SSSR podepsána smlouva „o dočasném pobytu sovětských vojsk“.

27. října 1968 byl k radosti Slováků přijat zákon o federativním uspořádání Československa, který stanovil republiku jako federaci dvou států – České socialistické republiky (ČSR) a Slovenské socialistické republiky (SSR).

Porevoluční vývoj a přítomnost okupačních vojsk se samozřejmě neobešla zcela bez protestních akcí – demonstrace se konala jak 28. října, tak 6. a 7. listopadu 1968. Zklamání a rezignace na řešení problémů vlasti bylo vyjádřeno tragickým protestem studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 před budovou Národního muzea v Praze upálil. Jeho pohřeb, který se konal 25. ledna, se stal další protestní akcí proti stále pokračující okupaci. Tato i další sebevraždy (Jan Zajíc, Evžen Plocek) sice veřejností otřásly, na politické dění bohužel neměly většího vlivu.

Celá situace vyvrcholila odstoupením Alexandra Dubčeka z funkce tajemníka ÚV KSČ a nástupem Gustáva Husáka, na kterém se shodli českoslovenští i sovětští komunisté. Ten podle očekávání Moskvy začal ihned s vykonáváním přání sovětských soudruhů. Alois Indra, který byl jedním z těch, kteří pozvali vojska k „osvobození“ Československa, nastoupil do funkce předsedy Národního shromáždění. Vliv dostali rovněž další „věrní“ – Vasil Bil’ak, Jozef Lenárt, Jan Fojtík, Lubomír Štrougal a další.

Následovaly prověrky celé členské základny strany a především všech těch, kteří zastávali nějaké funkce ve straně. Během těchto čistek bylo z KSČ vyloučeno 30 000 členů. Vyloučení se však většinou neobešlo i bez další perzekuce – vyloučení ze současného zaměstnání, přeřazení na neatraktivní a neodpovídající pracovní pozici bez možnosti postupu, přestěhování do menšího bytu, následky nesli často i rodinní příslušníci.

Do konce listopadu 1968 byla probrežněvovská frakce vedení KSČ v podstatě zformována a zahájila svůj nástup k moci → očista společnosti.

Poslední masový projev nespokojenosti nastal při prvním výročí okupace 21. srpna 1969 na pražském Václavském náměstí. Souborem opatření nového vedení KSČ se však nálada ve společnosti změnila natolik, že k další takto masové demonstraci došlo až v listopadu 1989, tedy za dvacet let.

Následkem těchto skutečností byl masový vzestup emigrace. Tzv. osmašedesátníků, kteří  do podzimu 1969 opustili Československo, bylo více než 80 000.

70. léta v Československu – Období normalizace

 

Reálný socialismus, jehož budování bylo vyhlášeno na XIV. sjezdu KSČ v květnu 1971, měl přimět občany, aby se sice radovali ze socialismu a komunismu, ale rovněž aby se smířili s reálnými možnostmi tohoto zřízení. Kroky komunistického vedení postupně směřovaly k zavedení jakési pseudo-konzumní společnosti, kdy se každý stará o sebe a svojí rodinu, volný čas tráví sportovními aktivitami nebo jen návštěvami biografu a sledováním televize, která od roku 1970 vysílala již dva programy, od roku 1973 (resp. 1975) v barvě.

Výkladní skříní reálného socialismu se staly především velké stavební projekty – přehrada Gabčíkovo, jaderné elektrárny Jaslovské Bohunice a Dukovany, dálnice D1 z Prahy do Bratislavy, pražské metro, pražský Palác kultury či domy kultury, které vyrostly prakticky v každém větším městě. Začalo se ovšem také s bytovou výstavbou, která společně se systémem přídavků a zvýhodnění a společně s jistotou zaměstnání způsobila populační explozi (1970 – 1979). Velkou módou se též stalo vlastnit chatu či chalupu.

V roce 1975 vystřídal na postu prezidenta Ludvíka Svobodu Gustáv Husák, který tak (opět) spojil funkci generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky.

Hospodářství, kterému se zvláště v první polovině sedmdesátých let poměrně dařilo, se ve druhé polovině začalo postupně dostávat do potíží. Růst HDP se zpomaloval, centrálně řízené hospodářství nedokázalo uspokojovat potřeby obyvatel, což se projevovalo v nedostatku vybraných komodit v obchodech. Praktická neexistence konkurence též přispívala ke stagnaci ve vývoji nových výrobků, čímž výroba více a více zaostávala za našimi západními sousedy. Rovněž ekologická situace se zvláště v některých oblastech republiky výrazně zhoršovala (severní Čechy, Ostravsko). V nejpostiženějších oblastech výrazně vzrostl počet onemocnění horních cest dýchacích u dětí, rizikových těhotenství u matek a rakovinných novotvarů u všeho obyvatelstva → průměrný věk tak klesl na jednu z nejnižších hodnot v Evropě.

Ačkoliv se většina společnosti „přizpůsobila“ a k politice se stavěla spíše lhostejně, někteří lidé odmítli uznat návrat totality a zvláště sovětskou okupaci. Pro tyto novináře, politiky, umělce a vědce se vžilo označení disidenti. I když většina z nich byla přeřazena do zaměstnání neodpovídající jejich kvalifikaci (typicky topič v kotelně či vrátný) a často byli hlídáni příslušníky Státní bezpečnosti, dokázali zorganizovat protesty proti porušování lidských práv. Někteří se též podíleli na vydávání a šíření ilegálních knih a časopisů, kterým se souhrnně říká samizdat. Pro vydávání často využívali kontaktů v exilu. Prostřednictvím vysílání radií jako byla Svobodná Evropa, Hlas Ameriky či české BBC, se jim také dařilo působit na Českou veřejnost.

Nejvýznamnějším činem českého disentu bylo vydání Charty 77 (1. 1. 1977), ve kterém upozornili na porušování občanských práv a svobod. V první fázi podepsalo dokument 242 lidí – umělců, vědců, ale i politiků. Prvními mluvčími Charty 77 byl Jan Patočka, Václav Havel a Jiří Hájek aj. Vydání Charty bylo však ze strany KSČ vnímáno negativně a proti autorům i signatářům bylo zahájeno stíhání doprovázené ostouzecí kampaní v médiích.

 

 

80. léta, Sametová revoluce

Špatné výsledky hospodářství si v osmdesátých letech vyžádaly začátek provádění „přestavby“ i v Československu. Program byl oficiálně představen v Sovětském svazu po nástupu prezidenta Michaila Sergejeviče Gorbačova v roce 1985. S přestavbou (perestrojkou) byla spojená i glasnosť – potřeba otevřeně mluvit o problémech.

Naděje, že přestavba povede k úspěšnému cíli, pro Československo definitivně uhasly nástupem Miloše Jakeše do funkce tajemníka ÚV KSČ. Jedinou šancí nyní byl přechod k tržní ekonomice, což však s sebou neslo nutnost také změnit režim.

První vetší projevy nespokojenosti obyvatel začaly téměř po dvaceti letech v sprnu roku 1988 při příležitosti 20. výročí sovětské intervence. Protestní akce a demonstrace pak pokračovaly s různou četností až do konce totalitního režimu.

V lednu 1989 se konaly vzpomínkové demonstrace při příležitosti upálení Jana Palacha. Reakce komunistického režimu přiměla jenom více lidí k dalším demonstracím. Do ulic byla vyslána vodní děla a speciální zásahové jednotky s psovody. Hnutí Charta 77 na konci června zveřejnilo dokument nazvaný Několik vět, v němž bylo zveřejněno sedm požadavků:

·         š Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězňové.

·         š Aby přestala být omezována svoboda shromažďovací.

·         š Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti. Zároveň by neměly být kladeny překážky vznikání nových občanských hnutí, včetně nezávislých odborů, svazů a spolků.

·         š Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách.

·         š Aby byly respektovány oprávněné požadavky všech věřících občanů.

·         š Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.

·         š Aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci. Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do Československého vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědni za dvacetileté upadání všech oblastí společenského života u nás.

Další demonstrace proběhly 21. srpna a další 28. října. Vedení KSČ se sice snažilo zavést tvrdá protiopatření především akcemi StB, ale tím jen přilévalo olej do ohně. V listopadu přišla zpráva o pádu berlínské zdi, zprávy z Polska rovněž nebyly pro komunisty příznivé (v červnových volbách vyhrála Solidarita) a v Maďarsku se připravovaly svobodné volby (svobodná Maďarská republika byla vyhlášena na konci října 1989). Za této situace dochází během krátké doby k rozkladu celého východního bloku.

Sametová revoluce

Další v řadě demonstrací se konala na památku 50. výročí uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939 17. listopadu. Poté, co demonstranti zamířili z Vyšehradu, kde vzpomněli na studenta Jana Opletala zastřeleného nacisty při demonstraci v roce 1939, do centra Prahy, na Národní třídě proti nim zasáhly ozbrojené složky Veřejné bezpečnosti a pluk Sboru národní bezpečnosti. Způsob zásahu pobouřil celou veřejnost a měl za následek odstartování celé vlny protestních akcí po celém státě a začátek revoluce.

 

V noci z 18. na 19. listopadu 1989 bylo vytvořeno Občanské fórum, do jehož čela byl postaven Václav Havel. Občanské fórum (OF) vyhlásilo na 27. Listopad generální stávku s požadavkem na potrestání viníků policejního zásahu proti demonstrantům, odchod neschopných komunistických politiků a záruky občanských práv a svobod. Podobně jako Občanské fórum, také na Slovensku vzniklo politické hnutí Verejnosť proti násiliu (VPN). Hlavní úlohu při založení VPN hráli Milan Kňažko, Ján Budaj, Fedor Gál, Jozef Kucerák a další.

Každý den se konaly demonstrace už nejen studentů, ale mnohých občanů. V Praze se kromě Václavského náměstí protestovalo také na Letenské pláni. Vše se událo velmi rychle. Již 21. listopadu jednali zástupci Občanského fóra s premiérem Ladislavem Adamcem. 29. listopadu zrušilo Federální shromáždění čtvrtý článek ústavy o vedoucí úloze KSČ. Tím de iure skončila více než čtyřicetiletá doba vlády jedné strany.

 

7. prosince 1989 podala federální vláda Ladislava Adamce demisi. O tři dny později se ustavila tzv. vláda národního porozumění v čele s Mariánem Čalfou. Poté, co prezident Gustáv Husák jmenoval vládu Mariána Čalfy, tak abdikoval na funkci prezidenta republiky. Do čela Federálního shromáždění byl zvolen Alexandr Dubček. Téměř na konci roku, o Vánocích 29. prosince 1989 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu zvolen prezidentem republiky bývalý disident, představitel Charty 77 a čelní představitel Občanského fóra Václav Havel, jehož heslem se stalo „Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“.

Je třeba dodat, že zásluhy na sametovosti revoluce měli představitelé komunistické strany včetně prezidenta Husáka, neboť, pravděpodobně pod vlivem událostí v ostatních státech socialistického východního bloku, nerozhodli o násilném řešení celé situace, ale svou měrou přispěli k přechodu z totality k demokracii.


Zpět na seznam článků ...

Autor: Král Jaroslav | 230 přečtení | 11. 06. 2018

Informační e-mailVytisknout článek
Starý email
Office 365
Kalendář
<<  Březen  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Redakční systém
Login:
Heslo:

Generováno systémem phpRS