Habsburkové

Reformy Marie Terezie

správní reformy

·         jak má být řízen a spravován stát (základ: centralismus (Vídeň), byrokracie, nejdůležitějším orgánem – direktorium)

·         další státní rada, ministerstvo zahraničí

·         země, které tvořily monarchii, byly označovány jako kolonie (v čele byl úředník dosazený panovníkem – v Čechách purkrabí, na Moravě hejtman)

finanční reformy

·         daně – potřeba na armádu, byrokratický aparát a státní dluh

·         1741 – 1748 první tereziánský katastr (soupis poddanské půdy – rustikál)

·         1747 – 1757 druhý tereziánský katastr (soupis panské půdy – dominikál)

hospodářské reformy

·         podpora manufaktur (různé výsady – půjčky,…)

o    začaly vznikat také městské manufaktury (v severních Čechách: bavln. manufaktura (jejím majitelem byl p. Leitenberger)

·         roku 1765 byly zavedeny jednotné míry a váhy, společná (zlatková měna) – později korunová

·         budování silnic (státní silnice)

o    hlavní směr: do Vídně; stavěny na náklady šlechty

o    požadavkem bylo, aby byly sjízdné kdykoliv

o    význam: obchodní, poštovní spojení, doprava osob, vojenské důvody

školská reforma

·         úlohu vzdělávání převzal stát (uvědomění, že negramotnost poddaných je brzdou)

·         roku 1774 byl vyhlášen Všeobecný školní řád – do té doby byl školský systém selektivní a převažovaly v něm vyšší články (university, gymnázia)

·         byla zavedena povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let (ve škole omezen vliv církve)

·          vznikly tři typy škol:

o    tzv. triviální školy (naučit číst, psát, počítat, základy hospodářství, děvčata se učila šít a plést), vyučovalo se v mateřském jazyce

o    tzv. hlavní školy (v krajských městech) – děti se kromě výše uvedeného učily zeměpis, dějepis, latinu, psaní (sloh), kreslení a geometrii; vyučovalo se německy

o    tzv. normální školy (v zemských městech) – příprava na gymnázium ; vyučovalo se v němčině

Vláda Josefa II. (1780 – 1790)

Josef II. se stal spoluvladařem Marie Terezie již roku 1765 (umírá František I. Lotrinský a Josef II. se stává římským císařem). Samostatně vládl však až od smrti své matky, Marie Terezie, od roku 1780. Oporou jeho vlády byl byrokratický aparát; vládl doslova sám, neboť žádné rádce nesnesl a všechny své reformy připravoval sám.

Roku 1781 vydal toleranční patent, který znamenal náboženskou svobodu pro luterány, kalvinisty, pravoslavné a židy. Ne všechny jeho reformy však byly populární – pokoušel se například kvůli úspoře prosadit pohřbívání bez rakví. Stejného roku zrušil také asi polovinu klášterů. Hlavním kritériem pro jejich další existenci byla užitečnost pro společnost (školství, zdravotnictví). Vzdělání bylo osvobozeno od církevní kontroly. Josef II. omezil státní cenzuru (neprve zrušena, později obnovena v mírné podobě); do vysokých církevních úřadů jmenoval muže podle své volby.

Vydal též patent o zrušení nevolnictví (1781), nevolníci získali osobní svobodu (mohli se stěhovat, ženit se a vdávat, a vůbec rozhodovat o svém osudu bez souhlasu pána). Pokud zůstali poddaní na půdě svého pána, platili mu dávky (v robotě, naturáliích, také v hotovosti).

1789 vydán berní a urbariální patent. Timto nařízením byla prakticky zrušena robota, patent byl však na silný nátlak šlechty odvolán.

České národní obrození

V letech 1790 – 1792 byl na českém trůně Leopold II. (bratr Josefa II.). Byl to osvícený panovník, roku 1791 byl korunován českým králem v Praze (proto měl u Čechů úspěch), jeho korunovace byla spjata s první průmyslovou výstavou v Praze.

V letech 1792 – 1835 vládl František (jako císař římský II., jako rakouský císař I.), který bojoval v bitvě u Slavkova. V roce 1809 dochází ke sblížení Rakouska s Francií (sňatek rakouské princezny Marie Luisy s francouzským císařem Napoleonem), roku 1812 Rakousko stálo na straně Francie proti Rusku, roku 1813 se stalo spolu s Velkou Británií, Pruskem a Ruskem členem protifrancouzské koalice. V říjnu 1813 pak společně Napoleona porazili v bitvě u Lipska a zasloužili se o sesazení Napoleona z císařského trůnu v roce 1814 a o vyhlášení francouzských hranic podle stavu z roku 1792.

České národní probuzení je utváření novodobého národa na přelomu 18. a 19. století, je součástí přechodu evropské společnosti od feudalismu ke kapitalismu. Je to ekonomický, politický, sociální a kulturní proces.

Národ je vnitřně strukturovaná velká sociální skupina; základním znakem je jazyk, území, tradice, dějiny, zvyky a ekonomický život (tyto znaky ale nemusí platit vždy doslova).

Předpoklady národního probuzení

·         ideje Velké Ffrancouzské revoluce

·         osvícenství, osvícenské reformy

·         ideje romantismu – J. G. Herder: Myšlenky k filozofii dějin lidstva – Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menscheit; předvídal velkou úlohu Slovanů; jeho dílo, kde hovoří o Slovanech dobře a přisuzuje národům velkou roli, obrozence (nacionalisty) silně ovlivnilo

Vznik národního probuzení

1.             patenty Josefa II. (zrušení nevolnictví, toleranční patent)

o    příliv českého obyvatelstva do měst

o    český jazyk se postupně stal jazykem pouze venkova a sloužících (tímto se dostal zpět do měst)

2.             průmyslová revoluce (šíří se germanizace)

3.             vytvoření skupiny vlastenců (národních buditelů)

o    drobná, ale i „vyšší“ inteligence (vědci, umělci,faráři, učitelé, lidoví písmáci)

§  posilovali národní vědomí, vraceli se k husitské éře

§  panslavismus (oporu hledat u slovanských národů, hlavně Ruska)

o    české národní vědomí se emancipuje, distancuje se jednak od cizí společnosti a kultury (německé), jednak od panslavismu (austrofederalismus)

1. fáze (1775 – 1805) „defenzivní“

Cíle: zabránit poněmčení, oživit českou řeč a literaturu, působit na co nejširší vrstvy národa.

V roce 1792 byla založena stolice (katedra) české řeči a literatury, prvním profesorem se stal František Martin Pelcl (ten se mj. snažil vytvořit také obraz českých dějin). Josef Dobrovský se snažil se ustálit českou novodobou gramatiku. Roku 1790 byla založena Česká expedice (V. M. Kramerius) – vydává knihy a noviny určené pro lidové vrstvy. V divadelní sféře působili bratři Thámové. Národní obrození má v této fázi jazykově kulturní charakter.

2. fáze (1805 – 1830) „ofenzivní“

Zde se projevuje snaha co nejvíce uplatnit český jazyk, pro vzdělanost lidových vrstev, ve vědě (musí vzniknout terminologie) – také v umění. V této fázi vznikala jazyková a historická díla.

Josef Jungmann překládal z cizích jazyků do češtiny, vydal česko-německý slovník. Jungmann považoval češtinu za rovnocenný jazyk, dokládal existenci ekvivalentů (rovnocenný jazyk => rovnocenný národ). Obroda jazyka je podle něj politickou záležitostí. „Čech je ten, kdo česky mluví.“ Řada nově vymýšlených českých náhražek za německá slova byla z dnešního pohledu spíše komická a neuplatnila se (z těch známějších uveďme například čistonosoplenu = kapesník, klapkobřinkostroj = klavír či jezlín = talíř).

 

Historik, politik a organizátor František Palacký roku 1832 napsal Dějiny národa českého v Čechách i na Moravě, kde se věnuje našim dějinám od počátku až po rok 1526. Chtěl v nich zdůvodnit českou existenci a poukázat na přínos Čech pro Evropu. Některé části z rozsáhlého šestisvazkového díla kontrolovala rakouská teologická cenzura (především pasáže o husitství).

Pavel Josef Šafařík zachytil nejstarší dějiny Slovanů v knize Slovanské starožitnosti, kde dokázal bohatost a původnost slovanské kultury. Jan Kollár propagoval slovanskou vzájemnost v publikaci Slávy dcera.

Instituce

1784 královská česká společnost nauk
1789
 Akademie výtvarného umění v Praze
1806 polytechnika
1811 konzervatoř

1817 Moravské zemské muzeum (v Brně)
1818 vlastenecké muzeum v Čechách (v Praze)

Divadlo

·         nejstarším českým divadlem byla Bouda (na Koňském trhu)

·         na konci 18. století bylo na náklady hraběte Nostice postaveno Nosticovo divadlo, které v letech 1781 – 1783 koupily české stavy (Stavovské divadlo)

·         1789 zde hrál Jan Nepomuk Štěpánek, Václav Kliment Klicpera,
Josef Kajetán Tyl, aj.

·         1834 Ochotnické divadlo a Loutkové divadlo (zakladatelem byl Matěj Kopecký)

3. fáze (1830 – 1848) „politická“

·         politické požadavky, práva pro český národ, tím pádem zároveň definitivní rozchod s Němci, kteří byli schopní sympatizovat s kulturním, ale ne s politickým hnutím

·         řešit postavení Slovanů v rámci Rakouska

·         ekonomický rozvoj, rozvoj průmyslové revoluce – vytváří se silná vrstva měšťanstva

·          

František Palacký (14. 6. 1798 – 26. 5. 1876)

František Palacký, Karel Havlíček Borovský

o    proti rakouskému absolutismu, proti národnostnímu útisku

o    požaduje „ne řeči, ale činy“

o    novinář, redaktor c. k. Pražských vlasteneckých novin, Slovanu (noviny)

·         Karel Sabina, František Matouš Klácel

·         důležitou roli hrála i česká šlechta – ta je sice poněmčená, ale uvědomuje si svou příslušnost, odvolává se na historické právo zemí Koruny české; šlechtici slouží jako mecenáši (sponzoři) kulturních institucí; otázka šlechty a její účasti při „národním obrození“ je ovšem trochu složitější – šlechtici často vyznávali tzv. zemský patriotismus, to znamená, že bojovali za práva ne českého národa, ale českých zemí obecně; tato varianta se hodně uplatňovala u německých rodů v Čechách – autonomie našeho území pro ně byla přijatelná, ale pod německou nadvládou, ne pod českou

·         vzniká politický program českého měšťanstva – dva proudy:

o    liberální (pozvolnými prostředky dosáhnout cíle)

o    radikálnější

·         ve 40. letech dochází k radikálním projevům dělnictva – rozbíjení strojů v textilních továrnách (luddismus)

·         národní požadavky: český jazyk ve školách, na úřadech, české zastoupení v rakouském aparátě

Zlomový okamžik nastal v letech 1848-49, během revolučního hnutí. Národní hnutí se od této doby přesunulo i s řadou svých představitelů na půdu politiky (dostalo se do rukou vznikajících politických stran).

Rakouská monarchie v druhé polovině 19. století

Revoluční události let 1848–1849 měly pro další vývoj Rakouska obrovský význam i přesto, že samotné revoluce byly vojskem potlačeny. Právě zde se razantně přihlásila o slovo národní hnutí uvnitř monarchie. V dalších letech se mnohonárodnostní stát, který nejdříve sveřepě odmítal jakoukoli formu národní politické emancipace, proměnil v kolbiště jednotlivých emancipačních hnutí. Toto dění přispělo k politické destabilizaci a vzhledem k tomu, že nebylo nalezeno žádné uspokojivé řešení, mělo nemalý vliv i na zánik monarchie.

Roku 1849, konkrétně 4. března, po potlačení povstání v Praze, Vídni (generál Alfred Windischgrätz) a v severní Itálii (maršál Radecký) a po rozehnání Kroměřížského sněmu, který připravoval (relativně) liberální ústavu, byla vládou Felixe Schwarzenberga vydána tzv. „oktrojovaná ústava“. Ta ovšem nevešla v platnost. Roku 1851 vešly v platnost 3 silvestrovské patenty, základní kámen pro následující období neoabsolutismu (Bachův absolutismus – ministrem vnitra byl Alexandr Bach). Patenty ale na druhou stranu potvrzovaly zrušení poddanství a roboty, zaručovaly ochranu státem uznaným náboženským vyznáním (konfesím) a zaručovaly i některá základní občanská práva. Kromě toho položily základ i nové územní organizaci státní správy (místodržitelství, zemská prezidia, kraje, obce, později nové soudní a politické okresy atd.).  Tvůrcem neoabsolutismu však nebyl jen Bach, ale také císař František Josef I. a Felix Schwarzenberg. Již v srpnu 1851 byli ministři včetně Felixe Schwarzenberga podřízeni přímo panovníkovi.

František Josef I. se v době Bachova absolutismu snažil za pomoci zástupů byrokratů a množství reforem, vytvářených loajálními aristokraty ve vládě (tedy s vyloučením veřejnosti), modernizovat monarchii. V době Krymské války byla praktikována politika „velkého nevděku“ vůči Rusku, tradičnímu spojenci Rakouska, které bylo navíc dlužníkem Ruska za pomoc s potlačení revoluce 1849 v Maďarsku. Rakousko odmítlo Rusku pomoci a tímto způsobem bylo spojenectví definitivně rozbito.

Mezi klady neoabsolutismu řadíme hospodářský rozvoj a rozvoj obchodu, vznik obchodní a živnostenské komory. 26. března 1850 byly zřízeny Obchodní a živnostenské komory, 20. prosince 1859 byl vydán tzv. „živnostenský řád“, který umožňoval svobodné podnikání. Jeho nevýhodou bylo, že po zaplacení určitého poplatku směl podnikat naprosto každý, i bez potřebného vzdělání. Byly též odstraňovány cechy (cechovní správa byla příliš zastaralá a představovala brzdu pro rozvoj kapitalismu). Nejprůmyslovějšími oblastmi Rakouska byly Čechy a Dolní Rakousy. Absolutismus tohoto období měl vliv mimo jiné i na kulturu. Politická izolace obyvatelstva vedla ke vzniku nového uměleckého směru – biedermeieru.

Roku 1855 (18. srpna.) byl uzavřen konkordát s církví (spojení oltáře a trůnu), který ji zbavil státního dohledu (zaveden v době Josefa II.), církev měla znovu vliv ve školství a v kultuře. 30. června 1870 byl pak vypovězen, již předtím ale došlo k jeho revizím díky velkému odporu veřejnosti.

Roku 1859 Rakousko prohrálo válku se sardinsko-francouzskou koalicí (bitva u Magenty, bitva u Solferina) – byl odvolán Bach (tzn. konec absolutistického období) a panovník přichází na potřebu přetvořit svou říši. Svolal tedy rozšířenou říšskou radu a v říjnu 1860 vydal říjnový diplom, v němž slibuje ústavu (říjnový diplom tedy znamená přechod od absolutismu ke konstitucionalizmu; v jeho rámci byla odmítnuta koncepce jednotného, centralizovaného státu). Tu také v únoru následujícího roku (26. února) vydává (nazývána únorová nebo také Schmerlingova ústava). Byla to centralistická ústava, která vyhovovala zájmům rakouských Němců, ale zájmy ostatních národů přehlížela. Proto byla uherskými i českými liberály odmítnuta. V rámci ústavy byly znovu obnoveny zemské sněmy. Nově byla zřízena dvoukomorová říšská rada, která se skládala z panské komory a poslanecké sněmovny. Členy panské komory doživotně jmenoval císař, do poslanecké sněmovny se volilo na základě volebního censu, voliči byli rozděleni do tří majetkových kurií (velkostatkářská, příslušníci živnostenské a obchodní komory dohromady s městy, venkovská). Lidé byli rozděleni do jednotlivých kurií podle majetku a výše daní, které platili. Volit mohla jen omezená skupina lidí. Hlasy jednotlivých kurií si nebyly rovny, např. jeden hlas z velkostatkářské kurie měl podstatně větší váhu, než z kurie venkovské. Říšská rada se nově scházela buď jako širší – pro záležitosti celé monarchie včetně Uher, nebo jako užší, bez uherských delegátů.

Po pádu absolutismu dochází k rozvoji kultury a společenského života, roku 1861 začaly vycházet Národní listy (František Ladislav Rieger, František Palacký, bratři Grégrové). V letech 1859–1874 vycházel Riegerův slovník naučný. V 60. letech vznikaly různé spolky: Sokol – M. Tyrš, J. Fiegner (heslo: Tužme se!); Hlahol (pěvecký spolek) – B. Smetana; Umělecká beseda (*1863); Americký klub českých dam (* 1865), jehož úkolem bylo vzdělat ženy. Roku 1864 vzniklo Prozatímní divadlo.

Palacký, František Ladislav Rieger a další v 60. letech intenzivně zabývali modifikací národního programu českých zemí. Pod vlivem událostí předchozích let i dění v Uhrách byl opuštěn federalismus na národnostním základu. Nahrazen byl snahou o federalismus na základu historických zemí. Česká politika roku 1863 zahájila „pasivní rezistenci“ = neúčastnila se zasedání říšské rady a sněmů (kvůli únorové ústavě). V 60. letech dochází k polarizaci české politiky (zastánci pasivní rezistence = staročeši (Palacký, Rieger) reprezentovali liberálně konzervativní síly × mladočeši (Grégr, Sladkovský) reprezentovali radikálně demokratické síly). Roku 1865 vychází Palackého spis „Idea státu rakouského“, v němž Palacký prohlašuje, že Rakousko má perspektivu jedině tehdy, bude-li federalizované. Jinak podle Palackého zanikne (ztratí oprávněnost k existenci). Zde zmíněný federalismus byl již historickoprávní.

Roku 1866 bylo Rakousko poraženo Pruskem u Sadové (u Hradce Králové) – v čele rakouské armády stál Ludvík Benedek. Tohoto oslabení využili Maďaři k prosazení rakousko-uherského vyrovnání (1867).

Rakousko-uherské vyrovnání (1867)

·         vznikl dualismus (dvojstátí)

·         společného mají panovníka, zahraniční politiku, finance a armádu

·         byla stanovena hranice (říčka Litava), která rozdělovala RU na Předlitavsko a Zalitavsko

·         Uhry měly svoji ústavu, vládu a sněm

 

V prosinci 1867 vydal panovník ústavu pro Předlitavsko, v níž definuje Rakousko jako parlamentní monarchii, zaručuje občanská práva a svobody (svoboda podnikání, ochrana soukromého majetku). Byl zrušen církevní dohled nad školami, zavedena povinná osmiletá školní docházka. Rakousko a Uhersko se lišily v politickém zřízení (Rakousko bylo liberálnější a svobodnější, Uhry centralistické – maďarizace). Lišily se také v hospodářství (Předlitavsko na tom bylo lépe). Mimo ústavy byly v roce 1867 přijaty i další zákony, např. shromažďovací, zákon o občanských právech apod. Došlo i k posílení zákonodárné moci (ministři se zodpovídali i parlamentu, zákony podepisoval císař a příslušný ministr, ne jen panovník sám…).

Po roce 1867 Češi nesouhlasili s dualismem (považovali to za opomenutí českých práv). Po oficiálním vyslovení nesouhlasu byl český zemský sněm rozpuštěn a v nových volbách vláda protlačila k vítězství ústavověrnou část velkostatkářské kurie (ta se dělila na část ústavověrné šlechty a historické šlechty, ústavověrná byla provládní). Češi přešli do totální rezistence, vůči radě i zemskému sněmu. Vznikaly tábory lidu (na Řípu,…). Roku 1867 byly převezeny české korunovační klenoty z Vídně do Prahy; císař souhlasil, že se nechá korunovat na českého krále (nestalo se tak). Byl oživován panslavismus (Palacký a Rieger se účastnili Národopisné výstavy v Mosk


Zpět na seznam článků ...

Autor: Král Jaroslav | 647 přečtení | 15. 05. 2017

Informační e-mailVytisknout článek
Starý email
Office 365
Kalendář
<<  Červenec  >>
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31     
Redakční systém
Login:
Heslo:

Generováno systémem phpRS