Habsburkové

Habsburkové v Čechách: 1526-1918

Ferdinand I.

 

Spojení Rakouska a Čech představovalo též dobrou obranu proti Turkům. Habsburkové v té době vládli také ve Španělsku, španělský král a od roku 1519 král Svaté říše římské národa německého Karel V. byl Ferdinandovým bratrem. Ferdinand sliboval, že neomezí moc stavů, že královský dvůr bude sídlit v Praze, že se obklopí rádci, sliboval náboženskou toleranci a dohodu se šlechtou. Ani jeden z těchto slibů však nesplnil.  Naopak se snažil o vytvoření absolutistické monarchie s centrem ve Vídni, kde sídlil  dvorní kancléř a tajná rada; úředníky jmenoval sám. Docházelo tak ke střetu stavovského principu a principu panovnického založeného na ústřední moci. Ferdinand I. omezoval moc šlechty, byl proti reformaci, zakazoval sněmy, chtěl zvýšit daně (jednak aby mohl zvětšit svůj dvůr ve Vídni; ale také kvůli válce „s Turkem“). To v Čechách vyvolalo vlnu nespokojenosti, vznikla stavovská opozice (šlechta a měšťanstvo), začal boj o moc mezi panovníkem a stavy.

V letech 1546 – 1547 vzniká v Čechách první stavovský odboj, a to  v souvislosti se šmalkaldskou  válkou v Německu. Jako šmalkaldská válka, něm. Schmalkaldischer Krieg, se dnes obvykle označuje období nepokojů mezi lety 1546-1547 na území Svaté říše římské. Boje probíhaly mezi císařem Karlem V. a protestantskými říšskými knížaty. Císař sice zvítězil, ale postupu reformace nezabránil.  Následně byl sjednán augšpurský mír (1555), který stanovil zásadu „ cuius regio, eius religio (čí země, toho náboženství)“, poddaní měli možnost z náboženských důvodů emigrovat. Zároveň byla také potvrzena sekularizace, tj. převedení církevního majetku do světských rukou. Tuto dohodu považoval Karel  V.  za prohru a vzdal se trůnu.

Ferdinand I. v době šmalkaldské  války svolal bez souhlasu zemského sněmu zemskou hotovost k tažení na pomoc svému bratru, císaři Karlu V., čeští šlechtici však vypověděli králi poslušnost. Proti králi se vytvořila měšťansko-stavovská opozice, její stoupenci  ustavili  prozatímní vládu a chtěli odstranit Ferdinandova opatření, vyhlásili náboženskou svobodu. (V Čechách byli nejvíce zastoupeni lutheráni, katolíci a utrakvisté.)

Rudolf II.

 

Roku 1576 na český trůn nastoupil Rudolf II., který byl vychováván na přísně katolickém španělském dvoře. Za svoje sídlo si zvolil Prahu, neboť na počátku jeho vlády pronikali Turci na Slovensko, a ve Vídni  tak byl císařský dvůr ve větším ohrožení.

Postupem času narůstaly spory mezi Matyášem (mladší bratr) a Rudolfem, u Rudolfa se stále více projevovala duševní choroba. V letech 1607 – 1608 se Matyáš postavil do čela stavovského odboje, získal na svoji stranu Rakousko, Moravu a Uhry (Čechy zůstaly na straně císaře, protože slíbil splnit jejich požadavky). Roku 1608 Rudolf podepisuje Libeňský mír, ve kterém uznává platnost Vídeňského míru a vzdává se vlády v Uhrách, rakouských zemích a na Moravě (tam vládne Matyáš) a zůstávají mu jen Čechy, Lužice a Slezsko.

Roku 1609 pak vydává po nátlakem (čeští stavové již začali jednat s Matyášem, sbírali vojsko) Majestát Rudolfa II. ,  ve kterém plní své sliby a potvrzuje Českou konfesi, tj. vyhlašuje náboženskou svobodu. „Nikdo nesmí být proti své vůli nucen ani ke katolické ani k jiné víře.“  Byl to v té době nejsvobodnější zákon (a tím i stát) v Evropě, neboť v jiných zemích platila náboženská svoboda jen pro svobodné.

Avšak vydání majestátu bylo proti Rudolfovu smýšlení. Rudolf byl katolík a celý život vyznával katolickou víru. Proto se snažil majestát zrušit. Roku 1611 povolil vstup pasovských vojsk do Čech, došlo k drancování země. Byl to další důkaz císařovy duševní choroby, čeští stavové proto požádali o pomoc Matyáše. Rudolf byl donucen vzdát se koruny v jeho prospěch, doporučil Matyáše  jako svého nástupce na císařském trůně. O rok později Rudolf II. zemřel (1612).

 

Ferdinand II. Štýrský

Ferdinand Štýrský byl přijat za budoucího českého panovníka již roku 1617, ačkoliv ještě vládl Matyáš. Opozice přiměla Ferdinanda k tomu, aby uznal Majestát, který však byl jak za Matyášovy vlády, tak  nyní, porušován, a to např. zavíráním protestantských kostelů (Broumov) nebo jejich bouráním.

Dne 21. a 22. května 1618 se sešel v Praze v Karolinu sjezd českých evangelických stavů, který byl svolán, aby hájil práva nekatolíků.  Císař a  král Matyáš však tento sjezd zakázal. Zákon z roku 1609 však poskytoval další smírnou možnost řešení sporu, a to zvláštní soud, osazený z poloviny katolíky a z poloviny evangelíky. Mělo se jednat o 24 vážených osob, jejich výběr byl svobodnou volbou každé ze znesvářených stran. Na toto řešení však v nastalém napětí nikdo nepomyslel.

V úterý dne 22. května 1618 proběhlo v paláci Smiřických na malostranském náměstí jednání předáků stavovské opozice a na něm bylo rozhodnuto o provedení defenestrace.  23.5. 1618 byli  z oken pražkého hradu vyhozeni dva královští místodržící, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic, a také písař Filip Fabricius. Událost se obešla bez obětí na životech, jen Slavata si o římsu poranil hlavu.  Touto událostí začal druhý stavovský odboj (1618 – 1620),  a tím i třicetiletá válka.

Čeští stavové zpočátku tvrdili, že se nejedná o protest proti císaři, ale proti místnímu místrodržitelskému aparátu. Toto však přestalo již vzápětí platit, protože byla zvolena zemská rada třiceti direktorů (10 z každého stavu – páni, rytíři, měšťané), vláda verbovala vojsko; k povstání se připojila i pražská  města.  Do zemí Koruny české i do zahraničí byla vyslána žádost o pomoc, ale nenašla velkou odezvu. Moravský zemský sněm odmítl povstání podpořit, Karel Starší ze Žerotína chtěl, aby Morava byla neutrální. Pomoc poskytlo Savojsko, vyslalo dva tisíce žoldnérů, a Slezsko. Představitelé odboje počítali s  pomocí ze zahraničí – od protestantských knížat v Německu, dále od Anglie, Nizozemí a Saska – ti vytvořili spolek (Protestantská unie), v jejímž čele stál Fridrich Falcký. Český odboj se však omezil pouze na šlechtu (města pomáhala pouze finančně, poddaní se neúčastnili).

 

Vláda Fridricha Falckého v Čechách

Na základě nové ústavy byl sesazen Ferdinand II., čeští stavové však nebyli jednotní v názoru na volbu nového krále. Luteráni podporovali saského kurfiřta Jana Jiřího, stoupenci kalvinismu Fridricha Falckého, možným kandidátem byl také Karel Emanuel Savojský, který povstání podporoval, ale byl velice zadlužen. Nakonec byl zvolen českým králem Fridrich Falcký, korunován byl 4. listopadu 1619.

Fridrich Falcký stál v čele německých protestantských knížat, jeho ženou byla Alžběta, dcera anglického a skotského krále Jakuba I.(IV.), očekávala se proto díky tomu pomoc jak z Anglie, tak z Německa. Naopak Ferdinand měl oporu ve Španělsku a v Katolické lize (byl to spolek katolických knížectví, který založil v roce 1609 bavorský kurfiřt Maxmilián I., patřilo k němu Bavorsko, biskupství kolínské, trevírské, mohučské a würzburské).

Mezitím se ke konfederaci připojily Dolní a Horní Rakousy a k Thurnovu vojsku se přidal i sedmihradský kníže Gabriel Bethlen, společně vytlačili císařské jednotky z Horních Uher. Z podnětu polského krále však do Horních Uher vpadli kozáci, takže se Bethlen musel stáhnout. Pozice českých stavů se začaly hroutit. Spojené nizozemské provincie odmítly  poskytnout pomoc, „očišťování“ pražské katedrály od uměleckých předmětů Fridrichem Falckým přineslo rozčarování z nového krále a povstalci navíc začali ztrácet podporu městského stavu.

Naopak stále více se dařilo habsburské straně. Ferdinand II. uzavřel spojenectví s vůdcem katolické Ligy, Maxmiliánem Bavorským, a dokonce se mu podařilo uzavřít příměří s Bethlenem. V červnu a červenci 1620 podařilo zlomit odpor Dolních a Horních Rakous, což nezvrátil ani další neúspěšný Thurnův vpád do Rakous ani opětovné připojení Uher ke konfederaci.

Když se  Buquyovo vojsko a bavorské vojsko vedené Janem Tserclaem Tillym spojilo v Dolních Rakousích a vydalo se na Prahu, byla stavovská armáda ještě nějakou dobu bojeschopná a dokázala postup císařské armády zbrzdit. Přesto se však císařská armáda ( také díky tomu, že se podařilo podplatit Mansfelda) nakonec dostala před Prahu, kde si stavovské vojsko vybudovalo na Bílé hoře opevnění.

V noci před rozhodující bitvou vyslal Buquoy jízdu proti uherským vojákům, kteří bezstarostně spali, a nezmohli se tak na obranu, což výrazně pozvedlo bojovou morálku císařského vojska a naopak demoralizovalo vojsko stavů. Stavovské vojsko se nacházelo ve strategicky výhodné pozici na kopci, avšak v povstalecké armádě panovaly neshody a kompetence ve velení byly vymezeny nejasně. První útok císařských 8. listopadu 1620 byl  sice odražen, při druhé ofenzívě se však stavovské šiky rozpadly a Buquoy dovedl bitvu k vítěznému konci.

Fridrich Falcký po porážce uprchl ze země, dostal proto přezdívku „zimní král“ (protože vládl jen jednu zimu). Stavovský odboj se po kapitulaci rozpadl a válka se přesunula z Čech na říšské území, do Falce. Fridrich byl poražen a zbaven kurfiřtské hodnosti.

Situace po Bílé hoře u nás

Po bitvě na Bílé hoře byl v Čechách sestaven mimořádný tribunál(soud), který rozhodl o podílu vinu účastníků odboje. 21. června 1621 se konala poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze (vykonavatelem rozsudku byl kat Mydlář). Byli popraveni tři páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů (mj. také Maxmilián Hošťálek ze Žatce; Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, aj.) Dvanáct hlav bylo pro výstrahu vystaveno na Karlově náměstí. Zkonfiskovaný majetek  získává katolická šlechta, cizí šlechtické rody, vojevůdcové  aj. (např. Albrecht z Valdštějna).

Majestát Rudolfa II. byl zrušen a nastalo období rekatolizace, tj. obnovení, znovuzavedení katolického náboženství jako jediného povoleného vyznání. Hlavní úlohu při rekatolizaci sehrává jezuitský řád. 

Roku 1622 byl vydán generální pardon (omilostnění účastníků povstání), byla jim zaručena osobní svoboda, ale jejich majetek pod ochranu nespadal. V následujících letech změnily tři čtvrtiny šlechtického majetku svého majitele, a zatímco původní vlastníci přišli o část, většinou však o celý majetek, obohatili se např. Lobkowiczové, Valdštejni, Lichtenštejnové. Po roce 1627 dostala pozemky i cizí šlechta, např.Buquoyové, Gallasové, Piccolominiové, kteří od panovníka získali  inkolát (státní občanství). Ferdinand II. také jmenoval správce země – pro Čechy Karla z Lichtenštejna, pro Moravu Františka z Ditrichštejna.

Rekatolizace

Roku 1624 byli vypovězeni nekatoličtí kněží, jejich místo zaujali jezuité, do jejichž rukou se dostalo celé školství, včetně Ferdinandovy ( Karlovy) university (1547 – 1882). O tři roky později byly vypovězeni ze země nekatolíci, pokud odmítli do půl roku přestoupit na katolickou víru. Z Čech emigrovalo asi 200 000 lidí – jen svobodných (měšťanstvo, šlechta),  poddaní utíkali tajně.  Do exilu také odešly významné osobnosti – Pavel Skála ze Zhoře (luterán, Míšeň v Sasku); Pavel Stránský (Polsko); rytec Václav Hollar (Anglie); Jan Ámos Komenský (Polsko, dále na západ).

V roce 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, základní soubor zákonů (ústava) pro české země,  v roce 1628 bylo vydáno obdobné nařízení pro Moravu. Český král a moravský markrabě Ferdinand II. obě zřízení oktrojoval, tj. vydal bez souhlasu sněmu. Na tvorbě zákonů se podíleli olomoucký biskup František kardinál z Ditrichštejna a pražský arcibiskup Arnošt kardinál z Harrachu. Nejdůležitějším ustanovením bylo, že volba panovníka byla zrušena, Habsburkové se stali dědičnými vládci, tj. byl uzákoněn absolutismus.  Katolická víra byla jedinou povolenou vírou, kdo ze svobodných ji nechtěl přijmout, musel ze země odejít (poddaní byli k přijetí katolické víry přinuceni); německý jazyk byl zrovnoprávněn s českým (ve skutečnosti mu však byl nadřazen),  v českém sněmu zaujalo první místo duchovenstvo, až za ním byl stav panský a rytířský, královská města měla na zemském sněmu jeden hlas. Stavy mohly rozhodovat o výši a výběru daní, zemské úředníky však jmenoval panovník, pouze jemu byli odpovědní.

K Obnovenému zřízení zemskému byly připojeny další dokumenty, např. Svatováclavská smlouva (z roku 1517), Narovnání o hory a kovy (z let 1534 a 1575), v dalších letech přibyly královské rezoluce, vysvětlení a nová ustanovení. Obnovené zřízení zemské se udrželo až do roku 1848.

Třicetiletá válka

·         1 1. Válka česko-falcká (1618 – 1623)

·         2 2. Válka dánská (1625 – 1629)

·         3 3. Válka švédská (1630 – 1635)

·         4 4. Švédsko-francouzská válka (1635 – 1648)

·         5 Konec války

Třicetiletá válka (1618 – 1648) byla vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a stoupenci reformace, především kalvinisty a luterány. Další příčinou války byl boj o politickou nadvládu v Evropě.

Válka začala stavovským povstáním v Čechách, dění v Evropě ovlivňoval také  boj o moc mezi nizozemskými provinciemi a Španělskem (nizozemská revoluce). Vlastní mocenské zájmy hájila také  katolická Francie, která se z obavy z přílišné rozpínavosti Habsburků připojila k protestantům.

Třicetiletá válka se obvykle dělí na čtyři části:

·         První část, tzv. česko-falcká válka 1618-1623 (někdy se rozlišuje období české války1618-1620 a falcké války 1620-1623), zahrnuje odboj českých stavů, vládu Fridricha Falckého v Čechách, a později jeho boj z Nizozemí. Někdy se k této fázi řadí i léta  1623–25, v té době se však ve střední Evropě nebojovalo.

·         Druhá část, tzv. dánská válka(1625 – 1629),  je charakterizována vstupem personální unie Dánsko – Norsko  do války a válečnými neúspěchy krále Kristiána IV.

·         Třetí část,švédská válka (1630 – 1635),  začíná vstupem švédského krále Gustava II. Adolfa do války a končí sepsáním pražského míru.

·         Čtvrtá, poslední část války, bývá nazývána švédsko-francouzskou nebo francouzsko-švédskou, často však, vzhledem k výrazné účasti Francie, pouze francouzskou válkou (1635 – 1648).  Je vymezena aktivním vstupem Francie do války a končí podepsáním vestfálského míru.

 

Konec války

V roce 1644 byla ve městech Osnabrück a Münster ve Vestfálsku (severozápadní Německo) zahájena mírová jednání, proto se dohoda uzavřená v roce 1648 nazývá vestfálský mír. Kromě třicetileté války se jednání týkala také tzv. osmdesátileté války, sporu mezi Španělskem a Nizozemskými provinciemi. ( Válka mezi  Francií a Španělskem trvala až do roku 1659, kdy byl sepsán pyrenejský mír.)

Vestfálský mír znamenal příklon k absolutismu a také striktní dodržování pravidla „cuius regio, eius religio“ („čí země, toho náboženství“). Ve většině zemí to znamenalo návrat ke katolickému náboženství. Třicetiletá válka byla posledním velkým náboženským konfliktem v Evropě.

Během válečných let se začal prosazovat nový umělecký směr, baroko.

V dějinách českých zemí bývá období třicetileté války a období poválečné označováno jako „doba temna“. Je to  proto, že během války zahynula více než třetina obyvatel. Nastala doba rekatolizace, lidé byli pronásledováni kvůli náboženskému přesvědčen, mnoho z nich odešlo do vyhnanství. Jedním z nejvýznamnějších Čechů, kteří museli opustit svou vlast, byl Jan Amos Komenský.

Během válečných let poklesl počet obyvatel Evropy v průměru o třicet procent, u mužů to bylo až o padesát procent. (Např. na území dnešního Braniborska klesl počet lidí o polovinu a v dnešním Pomořansku a na dalších místech až o dvě třetiny. Jedním z nejvíce poškozených měst byl Magdeburg, ve kterém po válce zůstalo z 25 000 obyvatel pouze 2 464. Některým oblastem se válka téměř vyhnula, v Dolním Sasku činil pokles obyvatel pouze  deset procent.)

Na území, které bylo nejvíce zasaženo válkou, tj. zejména v dnešním Německu a okolních zemích, propukaly  během války i v době, kdy boje skončily, epidemie. Kroniky a dobové záznamy podávají informace o takzvané „uherské nemoci“( její pravá podstata není známa, snad šlo o úplavici nebo  syfilis), propukaly však také epidemie tyfu, moru nebo kurdějí.

Úbytek obyvatelstva vedl k tzv. druhému nevolnictví – aby byla  zajištěna produktivní pracovní síla, byly opět vydávány příkazy omezující stěhování, které měly sedláky připoutat k půdě, přibývalo roboty.

Po třicetileté válce získala rozhodující vliv v Evropě Francie, její území se rozšířilo až k řece Rýn, získala Alsasko. Také Švédsko posílilo svůj vliv, ovládlo pobřeží Baltu (s výjimkou východního Pruska), ústí řeky Labe, Odry aj.; Švédsko podpořilo návrat k náboženským poměrům po roce 1624, což znamenalo konec nadějí pro české exulanty.

Byla potvrzena nezávislost Nizozemí a Švýcarska, německá knížata si udržela svoji svrchovanost, Svatá říše římská národa německého byla i nadále roztříštěna. Habsburkové si upevnili postavení ve svých zemích, převahu v Evropě však nezískali.

 

Osvícenský absolutismus

Autor, revidující: Václav Němec, Tomáš Čížek

·         pokus vládců uplatnit myšlenky osvícenství v praxi, své právo na absolutismus ospravedlňovali i rozumově, vycházeli z názoru Thomase Hobbese (anarchie × absolutismu)

·         zdůrazňuje úlohu státu vedeného osvícenským panovníkem (stát má být panovníkem reformován)

·         cíl reforem: zajistit hospodářskou prosperitu země (podpora podnikání, manufaktur, obchodu, odstranění nevolnictví a náboženské netolerance)

·         cílem osvícenského absolutismu bylo zachovat starý politický režim (feudalismus)

·         uplatnil se v zemích, kde nebylo silné měšťanstvo, které by mohlo uskutečnit radikální změnu

·         spjat s monarchií, se šlechtou; je nástrojem pokroku

·         ve Španělsku, Portugalsku, Dánsku, Rusku (Kateřina II.), Prusku (Fridrich II.), Rakousku (Marie Terezie, Josef II.)

·         potřebný pro vznik kapitalistické společnosti

·         značný vliv panovnické moci, byrokracie, armády a policie

 

Osvícenský absolutismus v Rakousku

Vláda Marie Terezie (1740 – 1780)

 

Po svém nástupu Marie Terezie vedla neúspěšné války o rakouské dědictví (1740 – 1748; protože okolní státy jí neuznávaly jako oficiální panovnici (žena), ale podle Pragmatické sankce vydané Karlem VI. byla rakouskou panovnicí oprávněně). V letech 1740 – 1742 vedla první slezskou válku (Prusko si činilo nároky na Slezsko, Bavorsko na Čechy a Rakousko a Sasko na Moravu). Francie si žádné územní nároky nečinila, jen zaujímala protihabsburský postoj. Roku 1741 byla obsazena Praha, bavorský vládce se nechal korunovat na českého krále (přijala ho asi polovina šlechty). Roku 1742 Marie ztratila Horní a Dolní Sasko ve prospěch Pruska (zůstalo jí Opavsko a Těšínsko).

V letech 1744 – 1745 vedla druhou slezskou válku; Praha byla znovu v obležení, docházelo k drancování. Roku 1745 byl uzavřen mír v Drážďanech (potvrzena ztráta Slezska). Manžel Marie Terezie, František I. Lotrinský, se stal německým císařem (tímto vznikla Habsbursko-lotrinská dynastie).

Války ukázaly potřebu reforem. V polovině 18. století Marie Terezie hledá spojence, kterého díky rakouskému státnímu kancléři hraběti Kounici, nachází právě ve Francii. K Rakousku se přidávají i další státy, které se bojí rozpínavosti Pruska (Sasko, Polsko a Rusko).

V letech 1756 – 63 probíhala v Habsburské Evropě, ale také v zámoří (o kolonie) sedmiletá válka. Praha byla obléhána a bylo zbořeno mnoho míst. Nakonec skončila v neprospěch Fridricha II., byl obsazen Berlín. Na Ruský trůn nastoupil Petr III. (1762), obdivovatel Pruska (germanofil), a tak se Rusko dostalo na Pruskou stranu. Manželka Petra II., Kateřina II. ho však z trůnu svrhla. Roku 1763 byl uzavřen mír, nejprve v Paříži (potvrzuje převahu Anglie v koloniích), poté v Hubertusburgu (Prusku zůstává Slezsko a Kladsko).

Reformy Marie Terezie

správní reformy

·         jak má být řízen a spravován stát (základ: centralismus (Vídeň), byrokracie, nejdůležitějším orgánem – direktorium)

·         další státní rada, ministerstvo zahraničí

·         země, které tvořily monarchii, byly označovány jako kolonie (v čele byl úředník dosazený panovníkem – v Čechách purkrabí, na Moravě hejtman)

finanční reformy

·         daně – potřeba na armádu, byrokratický aparát a státní dluh

·         1741 – 1748 první tereziánský katastr (soupis poddanské půdy – rustikál)

·         1747 – 1757 druhý tereziánský katastr (soupis panské půdy – dominikál)

hospodářské reformy

·         podpora manufaktur (různé výsady – půjčky,…)

Zpět na seznam článků ...

Autor: Král Jaroslav | 962 přečtení | 15. 05. 2017

Informační e-mailVytisknout článek

Starý email
Office 365
Kalendář
<<  Listopad  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  
Redakční systém
Login:
Heslo:

Generováno systémem phpRS